Často přemýšlím nad tím, že jsem se neměl narodit. Naši mě měli, aby dostáli společenským konvencím, které jejich postavení vyžadovalo. Navenek jsme byli ukázková rodina z reklamy na zubní pastu. Doma ovšem bylo peklo. Ani si nepamatuju, kdy to začalo.

‍

Prý jsem hodně zlobil. Táta rád říkával “škoda každé rány, která padne vedle”. Asi myslel vedle mě. Pravdou je, že moc často neminul. Jednou po mně hodil horký ručník. Bylo mi 12. Měl jsem popáleniny. Máma to komentovala slovy, že mi ještě jednu flákne, ať mám proč řvát. Míval jsem modřiny, rány, zlomeniny.

‍

Jediný, kdo si toho si všimnul, že s naší rodinou asi není vše úplně v pořádku, byla učitelka na nižším gymnáziu. Předvolala si rodiče. Ti všechno zapřeli. Táta si pak na ni dokonce stěžoval u zástupce ředitele. Musel jsem vše popřít. Ne, že by to pomohlo, naloženo jsem dostal stejně.

V noci jsem se pomočoval. Měl jsem strach, noční můry. A aby toho snad nebylo málo, otec mě začal v noci obtěžovat. Do pusy mi strčil ponožku a sahal na sebe vedle mě. Ale přiznám se, že tohle bylo možná horší než všechny rány. Ve škole to spolužáci asi vycítili, že jsem dobrá kořist. Ačkoliv jsem měl záchvaty vzteku, slušně mě šikanovali. Vlastně mě nejvíc sere, že jsem nikoho nezajímal.

Jak vypadá můj život teď: Je mi přes třicet let. Jsem úspěšný ve svém oboru. O zájem žen nemám nouzi. Navštěvuji psychoterapeuta, beru prášky na spaní. Nejsem schopný navázat jakýkoliv vztah a bojím se mít děti. Nechci jim předat svůj agresivní gen. Mám deprese. Mámu dodnes navštěvuji, táta už umřel. Nedokážu jí ale odpustit. Ona dělá, že nechápe.