Ani nevím kde začít, zkusím to nějak shrnout. Když mi byl rok a půl, umřela mi mamka na rakovinu. Zůstala jsem jen já, ségra a můj otec. Máme každá jiného otce. Krátce po smrti matky si otec dovedl domů novou přítelkyni, naši novou náhradní matku, která měla už 2 dcery. Po nějaké době byla svatba a oni se vzali. Nevím přesně, kdy to začalo, ale už od prvního pohledu mě neměla ráda (s mamkou se prý znaly a brala tohle všechno asi jako pomstu). Od malička jsem měla alergii na laktózu pamatuju si, že jsem neustále zvracela a bolelo mě břicho. Ona řekla ze si to dělám sama a že to mám psychické a ze si vymýšlím.

‍

Doma se začaly ztrácet věci a všechno to bylo na mě. Postupně si volala všechny sourozence, které donutila říct ze jsem to byla já. Protože nás se ségrou poštvávala pořád proti sobě. Tohle se ji skvěle dařilo. Já jsem pořád tvrdila, že jsem to nevzala a byla jsem bita tak dlouho, dokud jsem se nepřiznala. Později jsem věděla, že když budu pořád tvrdit že jsem to neudělala, tak to bude stejný, proto jsem se naučila přiznat se k nečemu, co jsem neudělala (např. Rozbitý hrnek, snězené víčko s lentilkama od jogurtu), abychom nad tím neztrávili celý den. Když jeli do Zoo, dali mě k sousedům uklízet pštrosům, nebo mě zamkli doma a převrátila to tam naruby.

‍

Začala mě psychicky i fyzicky týrat a otec v tom s ní mile pokračoval a všechno ji odkýval. Otěhotněla a začala si vymýšlet že ji ubližuji, kopu do břicha atd. Začali mě strašit čertama (většinou to byl převlečený soused), nakukoval za rohem, když jsem se sprchovala, a pak na mě vyletěl a oni dělali, že ho nevidí, že ho vidím jen já.

‍

Jednou jsem se strachy počůrala a oni se mi ještě smáli … zavírali mě do místností, kde byla tma a kde mě chodili strašit, mám z toho trauma do teď. Tak moc mám strach ze tmy.

‍

Když jsem nevěděla, kam patří nový hrnec, tak jsem musela s tím hrncem stát na místě tak dlouho, dokud jsem ho nedala tak, jak se ji to hodilo. K večeru přijel otec z práce. Ona mu řekla celou situaci a že si vymýšlím, že vím kam to patří, a že ji dělám jen naschvály, ať mě zmlátí. Opaskem to bolelo nejvíce. Po výprasku jsem zase stála s hrncem na místě. Pak jsem zase dostala a pak zase stála na místě s hrncem. Celá situace trvala od 13:00 do 23:00, kdy prohlásila “to jsi takhle nemohla uklidit hned?” A já mohla jít po celém takovém dni spát. Doma se začaly ztrácet věci a všechno to bylo na mě. 

‍

Jinak mezi těmi tresty bylo i několikahodinové klečení v koutě… Když se mi v noci chtělo čůrat, tak jsem se bála jít na záchod a radši jsem to zaspala. Začala jsem byt kvůli tomu naměsíčná, vždycky za tím bylo, že jsem potřebovala jít na záchod, ale dělala jsem věci, za které jsem byla potrestaná, že jsem je neudělala pořádně. Třeba jsem šla o půlnoci sbírat na zahradu jablka a nebo vysávat…

‍

Když jsem chtěla jít rano na záchod, vyhodila mě když jsem si na něho zrovna sedla, že počkám, až půjdou všichni a pak teprve mužů jít já… když mi roztrhala to oblečení smála se mi, že si to nemusím ani sundávat, když si budu chtít sednout na záchod …

‍

Jednou mi roztrhala oblečení a já pak musela prosit babičku na kolenou, ať mi to zašije, že jsem si to roztrhala sama. Jezdila k nám pravidelně sociálka, ale nikdy si nás nevzala bokem. Vždy s námi mluvila před nima. Blížila se škola a oni mě dali do první třídy k babičce. Zažila jsem ten nejkrásnější rok mého života. Měla jsem se tam skvěle, ale to se ji nelíbilo, tak přišla a zahrála divadýlko, jak všem chybím a ať se vrátím, že to tam bude super a já jí uvěřila. Sotva jsem se stihla vrátit, tak mě strčili do psychiatrické léčebny. Babičky o mě bojovaly, že tam nepatřím, že jsem úplně zdravá holčička. Bylo mi 8 let. Do teď si pamatuju, jak jsem byla bílá, vyhublá a úplně mimo, na samotce jsem si vytrhala vlasy.

‍

Otec s nevlastní matkou tam za mnou přijeli jednou. Snažila se ze mě udělat totálního blázna. Do teď nevím, co tam uvedli za důvod a proč mě tam přijali, ale mám v plánu to časem zjistit. Já se pak vrátila zpátky k nim a chvíli jsem se dávala do kopy.. pak to zase začalo to samé peklo jako předtím. Stalo se tam toho tolik, že už jsem i na dost věcí zapomněla. Pak objevili středisko výchovné péče, kde mě začali strkat a já se tam měla dobře. Nikdo mi tam neubližoval.. začala jsem dělat vše pro to, aby mě tam zase dali.

‍

A takhle to bylo vše do té doby, dokud sestra neměla 18 a rozhodla se utéct k babičce a mě zachránit.  Byl to velký boj, než vše rozhodl soud, musela jsem být dva týdny sama v tom středisku a nikoho za mnou nepustili jen otce a nevlastní matku.

‍

Ti přijeli den předtím, než přijela policie. Řekli mi, že pokud nechci, aby jejich děti vyrůstali bez rodičů, jako jsem vyrůstala celý život já, tak ať vše popřu a oni mi daji svolení bydlet u babičky. Ale když to vše řeknu, tak tam nikdy bydlet nebudu. Že nastane hrozny peklo. Já další den vše popřela a on mi dal svolení bydlet u babičky a dědy (rodiče od mojí mámy). Bydlela jsem u ní od mých 13 let. Vzali si mě v tom nejhorším věku, což je puberta. Do teď jsem jim moc vděčná. Sehnala mi psychologa a zjistila, že mám alergii na laktózu. Otec se s tou nevlastní macechou rozvedl a začal mi volat a stýkat se se mnou. Ani nevím, proč jsem se s ním pořád bavila po tom všem, asi proto, že je to můj jediný rodič. Později jsem se odstěhovala a dnes mám dvě krásné děti. Začalo se mi toho tolik z dětství vracet po každém styku s otcem, že jsem se s ním rozhodla ukončit všechen kontakt.