Vezmu to pokud možno stručně.

‍

Matka byla směs všeho možného, asi sociopat s histrio poruchou, násilnická, manipulující, toužila být v prostředí s mocnými - politiky atd.a se mnou zacházela tak, že reálně hrozilo, že mně buď utýrá k smrti nebo ze mně vyrobí monstrum. Cca v osmi letech mi život zachránila babička s dědou tím, že si mě vzali k sobě, neb věděli, co se mnou matka dělala. Moc detailně to líčit nechci, prostě bití čímkoli kdykoli podle nálady, zamykání do tmy, domácí trhání zubů, stříhání nehtů do krve a mého řevu, zákazy všeho, co mě bavilo, zákazy dobrých kamarádů, později děšení mých přítelkyň, které jsem jako debil vodil ukázat domů, aby ode mě daly ruce pryč, protože jsem byl JEJÍ SYN, všemožné druhy manipulací, vydírání, tlačení ke zdi moralizováním atd.atd. Prakticky mně úplně duševně paralyzovala. To už všechno asi znáte, myslím.

Takže díky vysvobození prarodiči jsem poznal lásku, bezpečí, začal jsem se zotavovat a začal jsem mít prostor i pro to, co mně bavilo. Do té doby byla naprostá priorita to, co požadovala matka, neustále jsem vnímal, jakou asi bude mít náladu, jestli mně čeká večer s bezva maminkou nebo večer se zrůdou a bití. Oni se prostě změní z člověka A na zrůdu B a naprosto vytěsní vaší dětskou skutečnou identitu, a tak se soustředíte jen na to jak přežít a sebe moc nevnímat, v nejhorším sám sebe tajit, pokud jsou vaše nálady na jiné vlně než zrovna má tyran. Takže z toho jsem byl načas vysvobozen a byla to obrovská úleva. Potvrzuji, že změna prostředí kamkoli, kde je dítě v v bezpečí před týráním, je naprosto nutná, aby vůbec došlo k počátku uzdravování. 

Podruhé mně matka zatáhla do svého mizerného života, když se podruhé vdala (táta odešel, když mi byly 4 a nepodařilo se dostat mně adopcí do péče). To mi bylo asi 14.

‍

Vzala si elegána, soudce Nejvyššího soudu, tenistu, lyžaře - a taky agresora se spouštěčem alkoholem. Pil rád, takže nová éra násilí, tentokrát otčím bil matku. Napřed jsem dělal, že to jde mimo mě, ale když paradoxně matka s rozbitým obličejem přiběhla, abych ji zachránil, začal jsem se rvát s otčímem. Supr období. Tehdy jsem začal běhat a zápasit. Sice jsem ho vždycky srovnal, ale moje srdce už bylo našrot. V 16 jsem vzal nůž a šel ho zabít. Na poslední chvíli mi v tom, opět paradoxně, matka zabránila. Odmítala se rozvést, anžto za střízliva jí pan JUDr.pomáhal se studiem práva -další paradox - atd. Rozvedli se, až když jsem šel na vojnu. Byl jsem v takovém duševním stavu, že kromě opilství, promiskuity, přicházejících depresí atd.jsem požádal vojenskou správu, jestli bych mohl jít rovnou do války v Libanonu. Strašně jsem chtěl pryč a bylo mi jedno, jestli tam umřu. Opět potvrzení - čím déle žijete v moci či blízkosti sociopata, tím hůř vás to poznamená.

‍

2 roky v armádě bylo pro mně druhé vysvobození z toxického prostředí. Čerstvý vzduch, síla přátelství, pevný řád, během výcviku pobyt ve volné přírodě, brigády v lese, na horách - obrovské osvěžení.

‍

Tak a závěr. Pozitivní.

‍

Teď je mi 57, žiju sám, ale řekl bych, že dobrý. Nikdy jsem žádné ženě jako odrazu psychomatky neublížil, naopak ženy miluju a velmi si jich - vás vážím. Tím víc, čím jsem starší. Myslím, že nejvíc tomu na počátku napomohla moje babička s dědou, že mi zavčasu ukázali i to hezké ze života a že to matčino monstrum ve mně neprorostlo skrz naskrz. 

‍

Během let jsem mj.získal pevnou víru v Boha.

To je velmi osobní, protože tu cestu nejde předat, a ptát se, proč se ty strašné věci dějí a pokud Bůh je, proč je připouští, o tom je celá Bible, to je jiný příběh a na dlouho. Ale nemohu to nezmínit, protože je to součást vzkazu a celá moje zkušenost a poznání - ať se děje cokoliv, i to nejhorší, je naděje, že cesta k vysvobození se najde. Nějak. Díky někomu, kdo uslyší volání o pomoc. 

‍

Moje arteterapeutka z PL mi kdysi řekla, že když jsem tohle všechno přežil, někdo nahoře mně musí mít rád. Věřím, že vás má tam nahoře také "Někdo" moc rád. Že pomáháte lidem, kteří by bez pomoci možná nepřežili. 

‍